Schválně, zkuste chvilku nemyslet

Svůj osud si sami vytváříme každou minutu svého života. Jak? Svými myšlenkami. Schválně – na co právě teď myslíte? Teď zrovna asi na vytváření života svými představami, ale položte si tu otázku znovu, až pojedete zítra do práce, až budete stát ve frontě na pokladnu v supermarketu, až se budete nudit v práci na poradě, až půjdete běhat, na prvním kilometru, než se mysl uvolní… Chcete tohle v životě všechno mít?

Teď se zamyslete nad povahou svých myšlenek. Pozitivní nebo negativní? Ale upřímně, nešvindlujte. Nemusíte, nejste ve škole:-) Je naší lidskou přirozeností mnohem víc přemýšlet o věcech, které nás štvou, se kterými hluboce nesouhlasíme, které nás mrzí. Je to zákonité.

Je to jako mít pupínek na obličeji a nesahat na něj. Negativní emoce přitahují naši pozornost k tématu, abychom se na něj soustředili a vyřešili si ho. Jenže dokud žijeme nevědomě, dlouho, opravdu dlouho, se jen vnitřně rozčilujeme, místo abychom na téma soustředili vědomou pozornost a začali ho řešit, hledali mentální vzorec, který se za ním skrývá.

Důsledky většiny našich myšlenek, kterými si vytváříme svoji budoucnost, těžko dohlédneme. Ale jsou situace, kdy výsledek svých myšlenek, jejich zhmotnění, uvidíme záhy. Třeba vaření jídla pro rodinu. Představte si, že vaříte nedělní oběd, máte dobrou náladu, nemáte žádný limit, kdy přesně musí být hotov, venku svítí slunce a vy si k tomu pouštíte oblíbenou muziku. Jde vám to od ruky, činnosti navazují a výsledek stojí za to. Mňam.

Teď si představte stejné vaření ve všední den večer, kdy přijdete po pracovním dni, víte, že na večeři máte málo času, že vám chybí strouhanka a že po večeři musíte udělat ještě další tři věci. Jste trochu v presu, věci vám vypadávají z ruky, děláte páté přes deváté, občas něco přismahnete nebo nedovaříte.

Svými myšlenkami jste celou situaci stvořili: mám málo času – večeře se stejně nestihla včas. Musím udělat další tři věci – večeře nedostala náležitou pozornost. Když voláte rodinu ke stolu, je z vás cítit napětí, to na atmosféře u večeře taky nepřidá. Slovy se to těžko popisuje, prostě si to jednou vyzkoušejte. Nebo to pozorujte den za dnem. V takové situaci večeři snad radši nevařit. Kdo by se chtěl krmit zhmotněným stresem.

Co s tím? Radovat se ze života. Myslet radostně. Žít radost. To se lehko řekne, že? Ale opravdu, radost je to nejlepší vodítko, které v životě máme. Vrátím se ke svému příkladu: pokud mám ve všední den večer málo času, je lepší nevařit, dát si v klidu studenou večeři a užít si ji. Někdy je k tomu ovšem potřeba vymanit se z představy, co všechno se musí (to je taky jen myšlenka:-).

Čím víc něco prožíváme, tím víc to vytváříme. Emoce jsou palivem našich myšlenek. Nabíjejí je silou, která je pak zhmotňuje. Čeho se opravdu hodně bojíme, to si přitáhneme. Bojíte se psů? A jak to, že zrovna na vás vždycky vystartují? Bojíte se hodně, že práci na pohovoru nedostanete?

Teď ještě jinak: zkuste minutu na nic nemyslet. Jinými slovy nevytvářet žádnou budoucnost. Nejde to, co? Minuta je najedou strašně dlouhá doba. Naše západní mysl, zvyklá stále o něčem přemýšlet, se neumí zklidnit. Eckhart Tolle k tomu trefně poznamenává „jako psi rádi ohlodávají kosti, vaše mysl ráda řeší problémy. Proto luští křížovky a vyrábí atomové bomby.“ Naše mysl stále běží na plné obrátky, nejde zastavit.

Z tohoto pohledu jsou šťastné ty děti, které umí hledět do prázdna. Z okna, myšlenkami úplně mimo. Jen do školy se to moc nehodí. My dospělí se to pracně učíme. Klidnější povahy si dávají třeba dlouhou vanu. Tam nikdo nechodí, dělat se tam nic moc nedá, teplá voda a ideálně svíčky nás časem uchlácholí. Dynamičtější povahy chodí běhat. Ještě na prvním kilometru mysl šrotuje na plné obrátky, ale rytmický pohyb ji časem udolá. Pokud je to v přírodě, tím líp.

V ještě hlubší rovině to znají vytrvalostní sportovci, třeba maratonci. Když už je tělo pořádně vyčerpané, nejde mu pořádně myslet. Kouknout na hodinky, porovnat si čas s posledním během a vypočítat, kolik zbývá do konce, je skoro nadlidský úkol. Mysl je tak unavená, že nemyslí. V tu chvíli sportovec v podstatě medituje. Jen o tom neví. Proč si myslíte, že tolik lidí běhá?

Smyslem je dosáhnout aspoň na chvíli klidu mysli. Dostat se za myšlenky. V takovém stavu enormně relaxujeme. Všechny mentální programy přepnou do stand-by režimu. Necítíme neklid, napětí, stres, nervozitu. Tělo se povolí. Prostě jen jsme. A to je nejvíc. Být.