Slasti a strasti mateřství

Porodit dítě je pro ženu životní mezník. Proč? Každá z nás umí určitě vyjmenovat spoustu důvodů. Já to teď ještě doplním o duchovní pohled. Každý obor se na mateřství dívá svojí optikou. Lidsky tomu říkáme štěstí, medicína za tím vidí hormony a duchověda… Duchověda?

Držet v náručí malé miminko je takové blaho. Znáte to. Všichni si ho chtějí pochovat. Voní mu vlásky. V očích má něco hlubokého. A ty úsměvy. Slova na to nestačí. Když se narodí miminko, je ještě hodně ve svých energiích, napojené na své nitro a skrz něj ještě dál, na samu podstatu vesmíru, přírody, univerzální vědomí, boha… Sami si dosaďte výraz, jaký Vám vyhovuje. Nebo to nechte plavat:-)

Maminka je se svým miminkem v prvním roce života propojená, jsou spolu tak naladění, že jsou prakticky jedno tělo a jedna duše. Proto může maminka zažívat pocity, které do té doby neznala. Proto, když je maminka v nepohodě, může být miminko nemocné. Proto, když se v pubertě osobnost dítěte odpojuje od osobnosti mámy, cítí maminka prázdnotu.

Žena se porodem ve svém vnímání proklikne mnohem hlouběji, než do té doby zažila. Přes své dítě, se kterým je jedno tělo a jedna duše a které je samo ještě napojené na sebe. Žena se tak prostřednictvím svého dítěte spojí se svým nitrem a ještě dál s univerzálním zdrojem, zdrojem života. V ten moment se ukáže, jak je na tom.

Žena na jednu stranu cítí blaho, které plyne z nitra. To blaho, které všichni hledáme. Přesně to, o kterém duchověda říká – musíš se mít ráda, musíš to cítit zevnitř. A tak to taky je. Jenže žena si své libé pocity spojí se svým dítětem. Nespojí si je se svým nitrem a pravděpodobně už vůbec ne s univerzálním zdrojem života:-)

Proto vnímá své dítě jako zdroj libosti a u něj ji taky hledá. Tím se ovšem odklání od sebe. Tím se může stát na svém dítěti závislá. Je to přirozená reakce, zkuste se porozhlédnout kolem. Jen, pokud chceme zažívat trvalé blaho, je dobré nezapomínat na sebe a vědět, že je to o nás.

Na druhou stranu žena porodem dítěte najedou ucítí vše, čím se do té doby odkláněla od svého pravého já, od své pravé podstaty. Protože porodem dítěte a novou životní rolí přijde o většinu toho, s čím si do té doby spojovala svoji osobnost, na čem stavěla své kvality, co jí bylo zdrojem satisfakce. Její ego, její falešné já strádá. Zůstane jí jen její já. A nová mateřská role.

Pokud byla žena do porodu sama sebou, o nic nepřichází. Pokud nevědomě převzala cizí hodnoty a modely chování, byla odpojená od sebe a vlastně ani moc nežila sama sebe, jen o tom nevěděla, může být porod poměrně šok. Medicína tomu bude říkat laktační psychóza nebo poporodní deprese, tak nějak.

Taková žena může porod uchopit jako výzvu a začít se měnit. Štěstí jejího miminka je dobrá motivace. Její miminko jí v tom bude pomáhat každou minutu svého života. Pouhou svojí přítomností. Nebo může žena od své lekce utéct do práce, za kamarádkami. Taky řešení. Ale škoda.

Schválně, zkuste chvilku nemyslet

Svůj osud si sami vytváříme každou minutu svého života. Jak? Svými myšlenkami. Schválně – na co právě teď myslíte? Teď zrovna asi na vytváření života svými představami, ale položte si tu otázku znovu, až pojedete zítra do práce, až budete stát ve frontě na pokladnu v supermarketu, až se budete nudit v práci na poradě, až půjdete běhat, na prvním kilometru, než se mysl uvolní… Chcete tohle v životě všechno mít?

Teď se zamyslete nad povahou svých myšlenek. Pozitivní nebo negativní? Ale upřímně, nešvindlujte. Nemusíte, nejste ve škole:-) Je naší lidskou přirozeností mnohem víc přemýšlet o věcech, které nás štvou, se kterými hluboce nesouhlasíme, které nás mrzí. Je to zákonité.

Je to jako mít pupínek na obličeji a nesahat na něj. Negativní emoce přitahují naši pozornost k tématu, abychom se na něj soustředili a vyřešili si ho. Jenže dokud žijeme nevědomě, dlouho, opravdu dlouho, se jen vnitřně rozčilujeme, místo abychom na téma soustředili vědomou pozornost a začali ho řešit, hledali mentální vzorec, který se za ním skrývá.

Důsledky většiny našich myšlenek, kterými si vytváříme svoji budoucnost, těžko dohlédneme. Ale jsou situace, kdy výsledek svých myšlenek, jejich zhmotnění, uvidíme záhy. Třeba vaření jídla pro rodinu. Představte si, že vaříte nedělní oběd, máte dobrou náladu, nemáte žádný limit, kdy přesně musí být hotov, venku svítí slunce a vy si k tomu pouštíte oblíbenou muziku. Jde vám to od ruky, činnosti navazují a výsledek stojí za to. Mňam.

Teď si představte stejné vaření ve všední den večer, kdy přijdete po pracovním dni, víte, že na večeři máte málo času, že vám chybí strouhanka a že po večeři musíte udělat ještě další tři věci. Jste trochu v presu, věci vám vypadávají z ruky, děláte páté přes deváté, občas něco přismahnete nebo nedovaříte.

Svými myšlenkami jste celou situaci stvořili: mám málo času – večeře se stejně nestihla včas. Musím udělat další tři věci – večeře nedostala náležitou pozornost. Když voláte rodinu ke stolu, je z vás cítit napětí, to na atmosféře u večeře taky nepřidá. Slovy se to těžko popisuje, prostě si to jednou vyzkoušejte. Nebo to pozorujte den za dnem. V takové situaci večeři snad radši nevařit. Kdo by se chtěl krmit zhmotněným stresem.

Co s tím? Radovat se ze života. Myslet radostně. Žít radost. To se lehko řekne, že? Ale opravdu, radost je to nejlepší vodítko, které v životě máme. Vrátím se ke svému příkladu: pokud mám ve všední den večer málo času, je lepší nevařit, dát si v klidu studenou večeři a užít si ji. Někdy je k tomu ovšem potřeba vymanit se z představy, co všechno se musí (to je taky jen myšlenka:-).

Čím víc něco prožíváme, tím víc to vytváříme. Emoce jsou palivem našich myšlenek. Nabíjejí je silou, která je pak zhmotňuje. Čeho se opravdu hodně bojíme, to si přitáhneme. Bojíte se psů? A jak to, že zrovna na vás vždycky vystartují? Bojíte se hodně, že práci na pohovoru nedostanete?

Teď ještě jinak: zkuste minutu na nic nemyslet. Jinými slovy nevytvářet žádnou budoucnost. Nejde to, co? Minuta je najedou strašně dlouhá doba. Naše západní mysl, zvyklá stále o něčem přemýšlet, se neumí zklidnit. Eckhart Tolle k tomu trefně poznamenává „jako psi rádi ohlodávají kosti, vaše mysl ráda řeší problémy. Proto luští křížovky a vyrábí atomové bomby.“ Naše mysl stále běží na plné obrátky, nejde zastavit.

Z tohoto pohledu jsou šťastné ty děti, které umí hledět do prázdna. Z okna, myšlenkami úplně mimo. Jen do školy se to moc nehodí. My dospělí se to pracně učíme. Klidnější povahy si dávají třeba dlouhou vanu. Tam nikdo nechodí, dělat se tam nic moc nedá, teplá voda a ideálně svíčky nás časem uchlácholí. Dynamičtější povahy chodí běhat. Ještě na prvním kilometru mysl šrotuje na plné obrátky, ale rytmický pohyb ji časem udolá. Pokud je to v přírodě, tím líp.

V ještě hlubší rovině to znají vytrvalostní sportovci, třeba maratonci. Když už je tělo pořádně vyčerpané, nejde mu pořádně myslet. Kouknout na hodinky, porovnat si čas s posledním během a vypočítat, kolik zbývá do konce, je skoro nadlidský úkol. Mysl je tak unavená, že nemyslí. V tu chvíli sportovec v podstatě medituje. Jen o tom neví. Proč si myslíte, že tolik lidí běhá?

Smyslem je dosáhnout aspoň na chvíli klidu mysli. Dostat se za myšlenky. V takovém stavu enormně relaxujeme. Všechny mentální programy přepnou do stand-by režimu. Necítíme neklid, napětí, stres, nervozitu. Tělo se povolí. Prostě jen jsme. A to je nejvíc. Být.

Kdo může za náš život? Že by my sami?

Svůj život si vytváříme svými představami. Jakkoli to zní neuvěřitelně, je snadné si to představit. Když někam přijde celoživotní optimista, směje se a je otevřený všem možnostem, lidi ho budou mít rádi a snadno se s každým domluví. Když někam přijde škarohlíd, který na každý návrh namítne důvod, proč to nejde, brzy všechny přejde chuť s ním trávit svůj čas. Naprosto přirozeně. Podobné je to s lidmi, kteří věří, že všechno má nějaké řešení, nebo naopak s těmi, co jsou hluboce přesvědčení, že lidi jsou zlí…

Kde se to bere? Přece všichni chceme být šťastní, chceme aby všechno mělo řešení a byli jsme co nejvíc spokojení. Proč to nejde? Představte si malého kluka. Jsou mu čtyři roky, chodí do školky a má psa, který je jeho největší parťák. A ten jeho pejsek mu jednoho dne umře. Klukovi se zboří svět. Jeho emoce jsou ještě nevyzrálé, jeho životní zkušenost je krátká, jeho svět je vlastně malý – doma, školka, kamarádi, hřiště, babi, děda, sousedství. Najednou taková rána v jeho malé bublině. Co udělá? Nějakou dobu brečí a pak svoji bolest vytěsní. Zdánlivě na ni zapomene. Zasune ji do nevědomí. Protože nemůže do konce života chodit po světě s vědomím, že prožil ztrátu blízké bytosti.

Jenže to má háček. Bolest nezmizí, ale řídí mu život. O to zrádněji, že mimo jeho kontrolu. Neví o tom. Takový kluk se třeba v dospělosti bude bát o své blízké. Bude si je poutat k tělu, bude mít nezdravě těsné vztahy a sám se v nich bude ztrácet. Nebo si ten dospělý kluk bude naopak držet lidi od těla. Preventivně. Jenže o tom neví. A bude si říkat: proč se mi nedaří seznámit? Proč mi nevydrží vztahy?

Nebo si představte malou holčičku. První třída, hrdá na nový penál, nadšená, co se dozví ve škole. Píše úkoly. Většinou je to v pohodě. Jenže občas je máma utahaná z práce, má toho za celý den hodně a místo, aby byla trpělivá, jí prostě ujedou nervy. Ty jsi snad úplně blbá nebo co! Ano, říkat by to určitě neměla, ale není robot a taky má své problémy. Tak nějak to na světě chodí, k životu patří hezké i to méně hezké. Jen hezké je to v pohádkách.

Co se stane? Pokud maminka větu zopakuje vícekrát, holčičce se nesmazatelně vryje do paměti. Ale choďte po světě s tím, že jste úplně blbá (nemehlo, líná, pořád na mobilu… dosaďte si sami). S tím nemůže souhlasit, to by znamenalo, že je špatná a tak to necítí. Takže – šup s tím do nevědomí. Aby to zdánlivě zmizelo, ale ve skutečnosti ji to řídilo po zbytek života.

Jak taková holčička vyroste? Znalosti a inteligence budou téma. Může celoživotně něco číst, studovat, dovzdělávat se a pořád jí to bude málo, pořád to nebude přinášet kýžené uspokojení. Protože uvnitř cítí, že je úplně blbá, na tom jakékoliv studium nic nezmění. Její vnitřní pocit nemá se skutečnou realitou nic společného. Nevědomá potřeba je bezedná, zvenku se těžko uspokojí. A když, tak stejně ne trvale. Ani několik vystudovaných škol na tom nic nezmění. Ano, vyroste z ní chytrá a vzdělaná žena. Je jen otázka, jak bude spokojená.

Nebo se dospělá holčička s cizím hodnocením vnitřně smíří. Nevědomě ho přijme za své. Hrdost na první penál a nadšení, co se dozví ve škole, na tom nic nezmění. Když se jí někdo na něco zeptá, bude to vědět, ale nebude si jistá, tak bude raději mlčet. Bude vyzařovat, že prostě není chytrá. Až půjde na přijímačky na vysokou školu. Až půjde na svůj první pohovor. Nebude rozumět tomu proč. Vždyť se připravila, snažila. Časem to vzdá. Naskočila na svůj nevědomý program.

Ve skutečnosti to není až tak zlé. Ani tak černobílé. Situace líčím hodně emotivně, aby byly srozumitelné. Naše psychika něco vydrží, na podněty zvenčí nereaguje tak přecitlivěle. Každý den potkáme tolik různých vjemů…

Ale hodně traumatické události a často opakované odsudky se do nás nesmazatelně zapisují. Hlavně v mládí, kdy se naše osobnost teprve formuje. Naše psychika je v té době ještě hodně ryzí, syrová, nezanesená, životem neotlučená. Krom toho si na své útlé mládí, na prvních několik let života, většinou nevzpomínáme. Události z té doby jsou téměř všechny nevědomé. Když se nám něco stane v dospělosti, nemyslíme na to každý den, ale když si budeme chtít vzpomenout, tak si vzpomeneme. Můžeme s tím nějak pracovat.

Co s tím? Komu je dobře, ten nemá co řešit. Kdo se cítí mizerně, ví, kde začít. V sobě, v hlavě. Tam, kam se rozumem jen těžko dostaneme. Za myšlenkami. V hloubce našeho nevědomí. Vede tam spousta různých psychoterapeutických cest. Což je signál, že je to problém spousty lidí, na uklidněnou.

V okamžiku, kdy si uvědomíme, že si svůj život vytváříme sami svými představami, začne být naším největším zájmem stav naší mysli. Co říkáte?