Blog

Ego versus opravdovost

Lidé, kteří jsou odpojení od sebe, od svého nitra, potřebují být lepší než druzí. Je to vnitřní nutkavá potřeba, která je motorem jejich úspěchu. Dává jim to silný vnitřní tah na branku. Intenzivní touhu, která je žene dopředu, ke světlým zítřkům.

Pár příkladů, ať nemluvím do větru: mít se dobře. Dělat na velkých projektech. Být krásná. Být přitažlivější než ostatní. Pěstovat největší okurky v okolí. Vědět, kde jsou v Praze ty nejlepší podniky. Umět nejlíp uvařit spaghetti carbonara. Mít nejsprávnější názor na sociálních sítích. Ale i: být větší chudák. V milionu různých verzí. I tím se lze odlišovat.

Neznám větší motor úspěchu. Ve všech těchto disciplínách. Můžete s tím být opravdu bohatí. Mít hodně poupravené tělo, a i ve vysokém věku vypadat mladě. Dobýt srdce mnoha žen/mužů. Ale: udělá vás to šťastnými? Na jak dlouho? A za dvacet, třicet, čtyřicet let? U hodně odpojených lidí to může vést k návykovému chování. Alkoholismu. Workoholismu. Závislosti na podpůrných látkách. Máte kolem sebe někoho, kdo si nechal udělat kérku? A zůstal u té jedné?

V první polovině života, kdy toho máme ještě hodně před sebou, a k tomu spoustu energie, se stačí klientů zeptat: a kdy budete mít dost? Peněz, tetování, plastických operací, kilometrů najetých na kole. Dosaďte si klidně něco svého, ať se do toho umíte vžít. Protože sky is the limit. Teď jsem sice nespokojená, ale potom, potom, až toho dosáhnu, to bude konečně dobrý. Nebude.

Navíc nás to odvádí od prožívání přítomnosti. Přítomnost je jen prostředek k dosažení satisfakce v budoucnosti. Sama o sobě není naplňující. Není to škoda? A když se takhle za něčím poženu roky? Budu je vnímat? A v krajním případě, pokud mám silnou vůli a dlouho to budu hrnout cestou ega, může přijít vyhoření. Zaplať pámbu za něj. Za to uvědomění. Za možnost něco změnit a svůj život si víc užít.

Ve druhé polovině života se klientů ptám: kdy naposledy jste byl/byla delší dobu šťastný/šťastná? Ale oni už to tuší. Protože jejich letadlo začíná jít na přistání, příležitostí zažít něco nového a zažít něco velkého ubývá. A hlavně: ubývá jim energie, psychické energie, myslím především vůli, i ta fyzická. Nejvyšší čas se zamyslet, přehodnotit, a ještě si to užít. Abychom předešli pocitům prázdnoty, až i ten nejsilnější tah na branku nebude mít co přinést. A kolem budou mladší.

Ve chvíli, kdy si to uvědomíme, je dobré se zastavit a hloubat dál. Co je asi hlubokou příčinou chuti být dobrá? Co mne tak žene dopředu? No přece strach, že nejsem dost dobrá. To obrovsky koncentrované úsilí je na něj odpověď. Záplata, chcete-li. Záplata proto, že přináší uspokojení, tedy nikoli naplněnost. Jinak by přeci dosažením vytýčeného cíle přišla spokojenost. Místo ní často, velmi často přijde chuť posunout laťku o kousek výš.

Krom toho, motivace egem a s ní související potřeba být lepší než druzí, přináší rivalitu. I když se máme rádi nebo chceme mít rádi. Ve vztazích. Ve firmách. Mezi státy. Myslím, že s přivřenýma očima by se to dalo dohledat už v Darwinově pojednání O původu druhů. Jak nám v tom je? Být trvale v konkurenčním boji. Navíc, z pohledu celku je to velké plýtvání energie. I když přináší výsledek.

Když jsem byla ještě kdysi dávno v korporaci, říkala jsem si: přece kdyby se tihle všichni lidé spojili a šli za vytýčeným cílem, tak by to krásně fungovalo, ne? Proč si každý jede svoji politiku a hraje svoje hry? Byla jsem tehdy ještě mladá. A taky jsem v té korporaci dlouho nevydržela.

Nebo mohu jít životem úplně jinou cestou. Mohu žít napojená na sebe, vnímat intuici, řídit se srdcem. Pak tvořím ze sebe. Co to znamená? Následuji svoji tvořivou sílu, nechám se unášet na její vlně. Neboli jsem ve flow. Přitom zvenku to může vypadat úplně stejně. Zásadní rozdíl je v záměru. Zda následuju ego nebo srdce. Výsledek tedy může být na pohled stejný, jen jeho energie je jiná. A to je zásadní.

Jak to bude vypadat? Mám se dobře. Ale nejdu proti sobě, abych se zaopatřila. Nepřežívám někde v práci jen pro peníze. Nebo pěstuju největší okurky v okolí a raduju se z toho. Moje radost ze mě na dálku září, lidi to cítí a ptají se, jak to dělám. Mám kérku, která mne vyjadřuje. Užívala jsem si, když jsem se pro ni rozhodovala. Souzní se mnou. Je to pro mne něco osobního. Ostatní o ní ví nebo taky ne. A ono je to jedno. Cítíte ten rozdíl? Jak jsem říkala, spočívá v energii. „Jen“ v energii. Ne. Právě v energii.

Když jsou lidé napojení na sebe, tvoří to, k čemu je jejich srdce volá, jak se teď v seberozvojových kruzích říká. Jsou spokojení, naplnění. Nepotřebují si honit triko tím, že budou lepší než druzí.

Být lepší než druzí, dostávat za to uznání, je veliký zdroj energie. Jen, jak jsem zmiňovala, je otázka jeho trvanlivosti. Na druhou stranu, být looser a stěžovat si na to, je také dobrý zdroj energie. Být oběť, chudák. Každý, kdo mne polituje, mne energeticky zadotuje. Schválně si uvědomte, jak se cítíte, když někdo dlouze a dramaticky vypráví o svých úspěších? Nebo když si dlouze stěžuje? Zkuste to pozorovat.

Když jdeme cestou srdce, nepotřebujeme energetickou dotaci zvenku. Máme dost své vlastní energie. Dělat to, co nás baví, totiž nabíjí. Zapomeneme na čas. Na jídlo. Taky to pozorujte. Radost je mimořádně podceňovaným zdrojem energie.

Takže, když jsme spokojení, nemusíme být nejlepší. To může vypadat jako prohra, ale je to naopak. Dělá nás to svobodnými. Opravdu svobodnými. Můžeme opustit, co jsme začali, ale ukázalo se to jako slepá cesta. Nemusíme se honit pro peníze. Můžeme mít vrásky, a tím pádem mimiku, když se smějeme. Můžeme dělat chyby. A je nám z duše jedno, co si myslí druzí.

Žít sebe, svůj potenciál, to na co jsme se narodili, není hned. Často k tomu vede cesta, delší nebo kratší. Cesta sebepoznání. Ale ta cesta je objevná a naplňující. Stojí za to.

Emoce. Semafor našeho rozhodování.

Byly doby, kdy jsem chtěla být kompjůtr. Ano, občas mne takové podivné věci napadají. Protože jsem chápala, že můj život se bude odvíjet stejně, budu zažívat stejné situace a dělat stejné věci, jen mne to nebude tolik trápit. Potřebovala jsem nějak se zbavit emocí, které mi kazily radost ze života.

Nevědomě to tak či onak dělá spousta lidí. Jednoduše své emoce ignorují nebo potlačují. Chrání se tak od bolesti, ale pak si neužívají ani radost. Aby něco cítili, potřebují silné impulsy. Jemné denní radosti ani nevnímají. Taky to chce velké sebeovládání. A nedej bože, když se všechna ta nespokojenost, frustrace a nesouhlas jednoho krásného dne vyvalí ven.

Naštěstí se o tom ví a otevřeně mluví. Že naše radost ze života není o tom, co ve skutečnosti žijeme, ale jak se k tomu stavíme. Tedy o našich postojích. A náš postoj je něco, co můžeme změnit. Nejsme odsouzeni k nespokojenosti, máme to ve svých rukách. Realita přitom může být různá.

Nebo se na emoce můžeme dívat ještě jinak. Jako na signály našeho nitra. Informace pro nás o nás. O tom, jak jsme sami se sebou v souladu. Tedy jak moc žijeme sebe, svoji autenticitu. Radost znamená, že se posloucháme a jsme se sebou v souladu. Negativní emoce opak. Posloucháme nějaký zrádný vnitřní program. O kterém nejspíš ani nevíme.

Pokud tomu tak věřím, pak mám v životě skvělé vodítko pro rozhodování. Emoce jako semafor. Radost je zelená, do toho. Neradost, tedy jakákoliv negativní emoce, je červená. Znamená zastav se, zapátrej uvnitř, co posloucháš a kde se od sebe odkláníš. Pokud možno to zpracuj a na další zelené vyraž zase směle kupředu.

Abychom si dobře rozuměli, negativní emoce neznamená stůj, tohle není pro tebe. Nebo stůj a jdi dělat něco jiného. Znamená zastav se a hleď do nitra. Někteří zvlášť frustrovaní jedinci by totiž časem nemohli dělat vůbec nic. To není to správné naslouchání sobě.

Emoce tak ty, kteří jsou nespokojení se životem, vedou na nějakou cestu osobního rozvoje. K sobě samým. Ke svému pravému já. Které je zdrojem velké radosti. Ti druzí, spokojení, to nepotřebují. Ti jsou šťastní rovnou.

Tady jako video, hodinová přednáška.

Pravá svoboda je vnitřní

Spočívá v nepřipoutanosti, nelpění. Její obrovská výhoda je v tom, že takovou svobodu nám nikdo, žádná osoba ani situace, nemůže vzít. Spočívá ve vnitřním postoji.

Vysvětlím: pokud si se sebou, svojí osobností, budu spojovat například to, že jsem manažerka ve firmě nebo manželka vysoce postaveného muže nebo matka tří dětí, ale i vysoká blondýna, pěstitelka okurek, sportovkyně nebo někdo s vysokým IQ, pak na této konkrétní vlastnosti lpím, intenzivně ji prožívám, výrazně na ni reaguji. Často, aniž bych si to vůbec uvědomovala.

Protože jsem si tu danou vlastnost spojila se svojí osobností. Je součástí mého ega, falešného já. Díky ní se mohu prožívat. Díky ní si připadám dobrá, ne-li lepší než druzí. Bez ní bych byla nic. To je v pořádku, tak to máme všichni.

Problém nastane tehdy, když se něco této mojí části dotkne. Protože se to automaticky dotkne mé osobnosti, se kterou jsem si tu danou vlastnost spojila. Někde hluboko uvnitř, často úplně nevědomě, mne to ohrožuje.

Pak reaguji silně emocionálně. To téma mne ovládá. Dělá mne nesvobodnou v mých reakcích. Nevědomě mi spouští automatické procesy. Musím se ozvat, zareagovat. Vždyť mne to ohrožuje.

Znamená to, že se v té oblasti nemohu chovat svobodně. Nemohu být šťastná manažerka, kterou baví to, co dělá. Která si to užívá a jej jí jedno, co si o tom myslí druzí. Pak nemohu být šťastná sportovkyně, kterou naplňuje sportování. Spíš si budu měřit výkon a soupeřit buď se sebou nebo s druhými. A běda, když ten den nebudu mít výsledky. To pak nemohu být se sebou spokojená. Protože pocity štěstí a vnitřní naplněnosti nám dává prožívání našeho pravého já, následování svého srdce. Nikoliv našeho ega, falešného já.

Teď si představme, že budu mít se svojí osobností spojené téma svoboda. Například proto, že jsem vyrostla za železnou oponou. To může být celkem masové téma, že? Nebo proto, že jsem měla dominantního rodiče, který mne řídil. Nebo proto, že jsem měla naopak ustrašeného rodiče, který mi říkal: hlavně nevybočuj z řady. Možných důvodů je spousta.

Znovu připomínám, že se bavíme o svých nevědomých, tedy rozumem často neuchopitelných tématech. Spíš je můžeme odpozorovat životem, pokud od sebe máme dostatečný odstup. Nebo si můžeme pomoct nějakou cestou osobního rozvoje. Takže se může krásně stát, že svoboda je téma vašeho ega, ale vy o tom vůbec nevíte. Ale podle svých reakcí to můžete určitě odpozorovat.

Takový člověk je na téma svoboda velmi, velmi háklivý. Pokud takovému člověku někdo omezí svobodu, osobně se ho to dotkne. Takový člověk může za svobodu určitě sám bojovat. Bude mít veliký vnitřní motor, chuť, zápal. Ale – protože se jedná o ego – toto téma ho zákonitě nevědomě ovládá. Není soudný. Nemá odstup. Je nekritický. Podléhá dezinformacím. Protože je ovládán těmi nejhlubšími emocemi. Ohrožením. Strachem.

V tomto bodě je dobré se zamyslet nad tím, k čemu máme emoce? Když nám tak zasahují do života? Určitě mají nějaký smysl, že? Jinak bychom je neměli. Emoce jsou zprávy našeho nitra. Domnívám se. Nástroj, díky kterému poznáme, kdy jsme a kdy nejsme v souladu se svým nitrem. Pozitivní emoce říkají, že se řídíme svým srdcem, žijeme své pravé já. Negativní emoce říkají, že posloucháme strach, součást svého falešného já. Tak jednoduché to je. Emoce tak krásně mohou být semaforem pro naše rozhodování.

Teď si zkuste sami pro sebe analyzovat emoce, které ve vás vyvolávají covidová omezení, se kterými jsme všichni strávili pár let života. Rozčilují vás? Skvěle, máte motor do toho jít. Ale radost vám to nepřinese, to je zákonitost. Mluví z vás strach. Váš vlastní. Pokud byste v sobě žádný neměli, nikdo ho na vás nemůže přenést. O tom víc příště.

Nebo vnímáte téma omezující se svobody a vnitřně cítíte, kde je v tom vaše místo, jak se zapojit? A když si představíte, jak do toho jdete, co to přinese vám a lidem kolem, tak vás hřeje u srdce? Pak vás vede vaše pravé já. Výsledek vás i příjemce vaší činnosti naplní radostí. To je zákonitost. Já jsem takhle upravila meditace ve skupinách. Zapojila covid a světu přispívám tím, co umím. Naplňuje mne to.

Kritérium je tedy jasné. Emoce negativní nebo pozitivní. Ještě jednou: jaká je vaše reakce na omezení svobody? Odpovězte si sami. A nešvindlujte.

Navíc, pokud prožívám negativní emoce, pak jimi přispívám k celkové atmosféře. Rozčilovat se a vztekat se, i kdyby to bylo nad jakkoliv bohulibým tématem, není přínosem. To je lepší si jít zaběhat nebo koukat z okna.

A možná ještě z jiného pohledu: jsou ti, kteří teď buší do tématu svoboda, sami svobodní? Nebo jsou tématem svoboda sami ovládaní? Tedy sami v sobě nesvobodní? Ovládaní svými nevědomými programy? Na to ať si každý zodpoví sám. Třeba je současné omezení svobody skvělá příležitost zapátrat uvnitř a poléčit si svoji vlastní svobodu. A pak se zapojit a angažovat jinak. Svobodně. Ze srdce.

Když se jedna část našeho já dohaduje s druhou

Naše osobnost se skládá z mnoha různých částí. Někde v sobě máme hravost, intelekt, odpovědnost, spolupráci… Každý ve své vlastní verzi, protože každý jsme jedinečná, neopakovatelná bytost.

Tyto kamínky, ze kterých se skládá mozaika naší osobnosti, spolu mohou buď spolupracovat nebo si navzájem odporovat. Pokud v sobě budeme mít vnitřní rozpory, naše životní realita nám je odzrcadlí. Abychom je mohli uvidět a zpracovat. To je smyslem zrcadlení. Teorie jasná jak facka.

Dejme tomu, že budeme mít vnitřní konflikt mezi konzervativnější částí své osobnosti, která preferuje stabilitu a jistotu a mezi svobodomyslnější částí svého já, které je kreativní a zvídavé.

Pak budeme mít rádi své jisté, tak trochu předvídatelný život, vždycky se budeme těšit na situace, lidi a věci, které důvěrně známe a máme rádi. To je v pořádku. Ale nějaká jiná část naší osobnosti, potvora, si myslí, že tímto způsobem budeme stagnovat, nepoznáme nic nového. A vůbec, tak nějak ji to svazuje a limituje. Má pravdu.

Vnitřní rozpory se rády zrcadlí ve vztazích. My zastáváme jeden pól (svého vnitřního rozporu) a potkáme partnera, který zastává ten druhý pól (našeho vlastního vnitřního rozporu). Život nám pak přináší situace, kdy na sebe oba póly narážejí, abychom si uvědomili rozpor. Svůj vlastní.

Třeba tak, že si pro život vybereme svobodomyslného partnera. Fascinuje nás. Má to, po čem v hloubi duše toužíme. Tak trochu si dělá, co chce. Za všech okolností je svůj. Nekonečně hravý. Předem se s ním nejde na ničem domluvit. Když budeme žít hodně vědomě, vnímáme, že nás osvobozuje od naší vlastí rigidity a zkostnatělosti.

Jak to bude probíhat dál? Všechno to krásné, co nás na něm původně tak fascinovalo, mu budeme časem vyčítat. Protože tím naráží na naše konzervativní já. Ba, co víc, svoje vlastní konzervativní postoje můžeme o to víc posílit. Abychom tu svobodomyslnost nějak vykompenzovali. Místo, abychom udělali přesný opak a uvolnili se. Což je smyslem té situace.

A protože naše vnitřní vedení má smysl pro humor a taky proto, že pravého poznání dosahujeme tak, že poznáme jeden i druhý protipól, můžeme si příště vybrat partnera, který bude zastávat náš původní postoj. Bude nádherně konzervativní. Je to smysluplné. Toužíme po tom, co nám v předchozím vztahu chybělo.

Co se stane? Určitě si to sami umíte domyslet. Protože jsme si svůj vlastní vnitřní rozpor nevyřešili, jen si v daných diskusích a sporech prohodíme stanoviska. Abychom uviděli svůj vlastní vnitřní nesoulad a mohli si ho zpracovat. To je smyslem zrcadlení. Jak jsme si říkali na začátku.

Abychom si své vnitřní konflikty nemuseli odžívat v reálu, tedy v našem běžném, hmotném životě, můžeme si je zpracovat uvnitř, na duchovní rovině, která je předobrazem té hmotné. Uvnitř propojíme své konzervativní a svobodomyslné já, naučíme je spolupracovat.

To se nám nějak promítne do života. Třeba tak, že budeme chtít mít v životě své jisté a k tomu spoustu volného prostoru pro improvizaci. Nebo tak, že to důležité nám bude fungovat a zbytek necháme otevřený. Abychom se neminuli s vývojem.

Protože smyslem je pochopit. Jak se svého pochopení dobereme, je čistě na nás.

Kdo jsem já? Nejduchovnější otázka ever.

Náš život by mohl vypadat, že je o vztazích, o práci, rodině, nebo taky o chození ven, jedení zmrzliny, hraní počítačových her… Ale není. Je o hledání pravého já. Co je to to pravé já? No, na to je složitá odpověď, protože to právě hledáme.

V životě hledáme sebe, své pravé já, abychom mohli žít sebe. Možná to zní lapidárně, ale tak jednoduché není. Protože my často žijeme nejenom sebe, ale taky představy těch, kdo nás v mládí formovali, takže nejčastěji rodičů, učitelů a nějakých dalších osobností.

Tak si třeba představte, že váš táta je lékař. Děda byl taky lékař a hodně ve své době dokázal. Vy máte talent na to, být rocková hvězda. Tušíte, kam mířím. Snadno se může klidně stát, že budete třetí generace lékařů ve vaší rodině.

Nebo jinak. Představte si, že vaše máma chtěla na vysokou. Na základce a na střední měla výsledky, bavilo ji to, sama se zajímala. Ale doba byla těžká, tak nastoupila do práce, aby začala co nejdřív vydělávat. Vy byste se rádi věnovali dřevořezbě, ale trčíte na vysoké. Au.

Život píše nejenom banální příběhy, jako tyto moje příklady. Mentální programy, které nás řídí, jsou často skrytější, subtilnější, ale hlavně nevědomé. Netušíme, že nežijeme sebe, ale plníme přání druhých, která jsme přijali za svoje. Schválně se teď na chvilku zamyslete, jestli na něco takového přijdete u sebe.

Žít cizí představy nás nedělá šťastné. Představujte si to se mnou. Dříme ve vás rocková hvězda. A jste doktor. I přes všechnu prestiž, jakou povolání lékaře přináší, to není cesta ke štěstí.

Protože dobře se cítíme, jen když žijeme sebe. Pak jsme sami se sebou v souladu, naplňujeme své vlastní představy. To je ta pravá seberealizace. Jsme spokojení a plní života. Radost je největší zdroj naší životní energie.

A vůbec, je to hrozně absurdní, nežít sebe, ne? Hlavně když nemáme nic jiného k dispozici než svůj vlastní život. A my to tak často děláme. Spousta z nás. Vy možná ne. I když, kdo ví…

Když si tohle všechno uvědomíme, máme najednou obrovskou motivaci pro sebepoznání. No, uznejte, kdo by nechtěl být spokojený a plný energie?

Teď nějaký návod, jak to hledání pravého já probíhá. No právě tím, že žijeme vztahy, chodíme do práce, máme rodiny a taky chodíme ven, jíme zmrzlinu a hrajeme počítačové hry. A jsme zpátky na začátku. Takže to nebylo špatně.

Jen je fajn si při tom všem našem každodenním žití nějak periferně uvědomovat, že něco nás baví víc a něco míň. Něco musíme a vůbec nás to nebaví. Tak proč to musíme? A proč nemám to, co bych chtěla? A vůbec, proč nejsem spokojená, jak bych si představovala?

Tím si začneme klást ty nejzákladnější životní otázky, které nás pak samy vedou dál. Otázky, jako: a co já? S kým je mi dobře? Co mne naplňuje? Kde jsou moje hranice? Otázky, které když uchopíme tím správným způsobem, se mohou stát skvělými nástroji sebepoznání.

Takže hledání sebe, ať už si to uvědomujeme nebo ne, je něco, co se neustále prolíná našimi životy. Skrz normální životní situace objevujeme, kdo jsme, jen někdo víc vědomě a někdo míň.

A tak je to v pořádku. Osud nás hlídá. Kdo žije sebe, nic řešit nemusí. Kdo se od sebe, od své životní cesty odchýlil, cítí se nespokojený, bez energie, vyhořelý. Protože nežije sebe. Pak se začne hledat. Za mne je to ta nejlepší životní investice. Do sebe.

Slasti a strasti mateřství

Porodit dítě je pro ženu životní mezník. Proč? Každá z nás umí určitě vyjmenovat spoustu důvodů. Já to teď ještě doplním o duchovní pohled. Každý obor se na mateřství dívá svojí optikou. Lidsky tomu říkáme štěstí, medicína za tím vidí hormony a duchověda… Duchověda?

Držet v náručí malé miminko je takové blaho. Znáte to. Všichni si ho chtějí pochovat. Voní mu vlásky. V očích má něco hlubokého. A ty úsměvy. Slova na to nestačí. Když se narodí miminko, je ještě hodně ve svých energiích, napojené na své nitro a skrz něj ještě dál, na samu podstatu vesmíru, přírody, univerzální vědomí, boha… Sami si dosaďte výraz, jaký Vám vyhovuje. Nebo to nechte plavat.

Maminka je se svým miminkem v prvním roce života propojená, jsou spolu tak naladění, že jsou prakticky jedno tělo a jedna duše. Proto může maminka zažívat pocity, které do té doby neznala. Proto, když je maminka v nepohodě, může být miminko nemocné. Proto, když se v pubertě osobnost dítěte odpojuje od osobnosti mámy, cítí maminka prázdnotu. Prázdné hnízdo.

Žena se porodem ve svém vnímání proklikne mnohem hlouběji, než do té doby zažila. Přes své dítě, se kterým je jedno tělo a jedna duše a které je samo ještě napojené na sebe. Žena se tak prostřednictvím svého dítěte spojí se svým nitrem, a ještě dál s univerzálním zdrojem, zdrojem života. V ten moment se ukáže, jak je na tom.

Žena na jednu stranu cítí blaho, které plyne z nitra. To blaho, které všichni hledáme. Přesně to, o kterém duchověda říká – musíš se mít ráda, musíš to cítit zevnitř. A tak to taky je. Jenže žena si své libé pocity spojí se svým dítětem. Nespojí si je se svým nitrem a pravděpodobně už vůbec ne s univerzálním zdrojem života.

Proto vnímá své dítě jako zdroj libosti a u něj ji taky hledá. Tím se ovšem odklání od sebe. Tím se může stát na svém dítěti závislá. Je to přirozená reakce, zkuste se porozhlédnout kolem. Jen, pokud chceme zažívat trvalé blaho, je dobré nezapomínat na sebe a vědět, že je to o nás. Pak nám nehrozí nenaplněnost a marnost prázdného hnízda. Své dítě klidně necháme vyletět a neškrtíme ho svojí připoutaností.

Na druhou stranu žena porodem dítěte najedou ucítí vše, čím se do té doby odkláněla od svého pravého já, od své pravé podstaty. Protože porodem dítěte a novou životní rolí přijde o většinu toho, s čím si do té doby spojovala svoji osobnost, na čem stavěla své kvality, co jí bylo zdrojem satisfakce. Ať to byla kariéra, nezávislost, mládí nebo krásná figura. Její ego, její falešné já strádá. Jako by najednou byla nahá. Zůstane jí jen její pravé já. A nová mateřská role.

Pokud byla žena do porodu sama sebou, o nic nepřichází. Pokud nevědomě převzala cizí hodnoty a modely chování, byla odpojená od sebe a vlastně ani moc nežila sama sebe, jen o tom nevěděla, může být porod poměrně šok. Medicína tomu bude říkat laktační psychóza nebo poporodní deprese, tak nějak.

Taková žena může porod uchopit jako výzvu a začít se měnit. Štěstí jejího miminka je dobrá motivace. Její miminko jí v tom bude pomáhat každou minutu svého života. Pouhou svojí přítomností. Nebo může žena od své lekce utéct do práce, k alkoholu, za kamarádkami. Taky řešení. Ale škoda.

Kdo může za náš život? Že by my sami?

Svůj život si vytváříme svými představami. Jakkoli to zní neuvěřitelně, je snadné si to představit. Když někam přijde celoživotní optimista, směje se a je otevřený všem možnostem, lidi ho budou mít rádi a snadno se s každým domluví. Když někam přijde škarohlíd, který na každý návrh namítne důvod, proč to nejde, brzy všechny přejde chuť s ním trávit svůj čas. Naprosto přirozeně. Podobné je to s lidmi, kteří věří, že všechno má nějaké řešení, nebo naopak s těmi, co jsou hluboce přesvědčení, že lidi jsou zlí…

Kde se to bere? Přece všichni chceme být šťastní, chceme, aby všechno mělo řešení a byli jsme co nejvíc spokojení. Proč to nejde? Představte si malého kluka. Jsou mu čtyři roky, chodí do školky a má psa, který je jeho největší parťák. A ten jeho pejsek mu jednoho dne umře. Klukovi se zboří svět. Jeho emoce jsou ještě nevyzrálé, jeho životní zkušenost je krátká, jeho svět je vlastně malý – doma, školka, kamarádi, hřiště, babi, děda, sousedství. Najednou taková rána v jeho malé bublině. Co udělá? Nějakou dobu brečí a pak svoji bolest vytěsní. Zdánlivě na ni zapomene. Zasune ji do nevědomí. Protože nemůže do konce života chodit po světě s vědomím, že prožil ztrátu blízké bytosti.

Jenže to má háček. Bolest nezmizí, ale řídí mu život. O to zrádněji, že mimo jeho kontrolu. Neví o tom. Takový kluk se třeba v dospělosti bude bát o své blízké. Bude si je poutat k tělu, bude mít nezdravě těsné vztahy a sám se v nich bude ztrácet. Nebo si ten dospělý kluk bude naopak držet lidi od těla. Preventivně. Jenže o tom neví. A bude si říkat: proč se mi nedaří seznámit? Proč mi nevydrží vztahy?

Nebo si představte malou holčičku. První třída, hrdá na nový penál, nadšená, co se dozví ve škole. Píše úkoly. Většinou je to v pohodě. Jenže občas je máma utahaná z práce, má toho za celý den hodně a místo, aby byla trpělivá, jí prostě ujedou nervy. Ty jsi snad úplně blbá nebo co! Ano, říkat by to určitě neměla, ale není robot a taky má své problémy. Tak nějak to na světě chodí, k životu patří hezké i to méně hezké. Jen hezké je to v pohádkách.

Co se stane? Pokud maminka větu zopakuje vícekrát, holčičce se nesmazatelně vryje do paměti. Ale choďte po světě s tím, že jste úplně blbá (nemehlo, líná, pořád na mobilu… dosaďte si sami). S tím nemůže souhlasit, to by znamenalo, že je špatná, a tak to necítí. Takže – šup s tím do nevědomí. Aby to zdánlivě zmizelo, ale ve skutečnosti ji to řídilo po zbytek života.

Jak taková holčička vyroste? Znalosti a inteligence budou téma. Může celoživotně něco číst, studovat, dovzdělávat se a pořád jí to bude málo, pořád to nebude přinášet kýžené uspokojení. Protože uvnitř cítí, že je úplně blbá, na tom jakékoliv studium nic nezmění. Její vnitřní pocit nemá se skutečnou realitou nic společného. Nevědomá potřeba je bezedná, zvenku se těžko uspokojí. A když, tak stejně ne trvale. Ani několik vystudovaných škol na tom nic nezmění. Ano, vyroste z ní chytrá a vzdělaná žena. Je jen otázka, jak bude spokojená.

Nebo se dospělá holčička s cizím hodnocením vnitřně smíří. Nevědomě ho přijme za své. Hrdost na první penál a nadšení, co se dozví ve škole, na tom nic nezmění. Když se jí někdo na něco zeptá, bude to vědět, ale nebude si jistá, tak bude raději mlčet. Bude vyzařovat, že prostě není chytrá. Až půjde na přijímačky na vysokou školu. Až půjde na svůj první pohovor. Nebude rozumět tomu proč. Vždyť se připravila, snažila. Časem to vzdá. Naskočila na svůj nevědomý program.

Ve skutečnosti to není až tak zlé. Ani tak černobílé. Situace líčím hodně emotivně, aby byly srozumitelné. Naše psychika něco vydrží, na podněty zvenčí nereaguje tak přecitlivěle. Každý den potkáme tolik různých vjemů…

Ale hodně traumatické události a často opakované odsudky se do nás nesmazatelně zapisují. Hlavně v mládí, kdy se naše osobnost teprve formuje. Naše psychika je v té době ještě hodně ryzí, syrová, nezanesená, životem neotlučená. Krom toho si na své útlé mládí, na prvních několik let života, většinou nevzpomínáme. Události z té doby jsou téměř všechny nevědomé. Když se nám něco stane v dospělosti, nemyslíme na to každý den, ale když si budeme chtít vzpomenout, tak si vzpomeneme. Můžeme s tím nějak pracovat.

Co s tím? Komu je dobře, ten nemá co řešit. Kdo se cítí mizerně, ví, kde začít. V sobě, v hlavě. Tam, kam se rozumem jen těžko dostaneme. Za myšlenkami. V hloubce našeho nevědomí. Vede tam spousta různých psychoterapeutických cest. Což je signál, že je to problém spousty lidí, na uklidněnou.

V okamžiku, kdy si uvědomíme, že si svůj život vytváříme sami svými představami, začne být naším největším zájmem stav naší mysli. Co říkáte?

Schválně, zkuste chvilku nemyslet

Svůj osud si sami vytváříme každou minutu svého života. Jak? Svými myšlenkami. Schválně – na co právě teď myslíte? Teď zrovna asi na vytváření života svými představami, ale položte si tu otázku znovu, až pojedete zítra do práce, až budete stát ve frontě na pokladnu v supermarketu, až se budete nudit v práci na poradě, až půjdete běhat, na prvním kilometru, než se mysl uvolní… Chcete tohle v životě všechno mít?

Teď se zamyslete nad povahou svých myšlenek. Pozitivní nebo negativní? Ale upřímně, nešvindlujte. Nemusíte, nejste ve škole. Je naší lidskou přirozeností mnohem víc přemýšlet o věcech, které nás štvou, se kterými hluboce nesouhlasíme, které nás mrzí. Je to zákonité.

Je to jako mít pupínek na obličeji a nesahat na něj. Negativní emoce přitahují naši pozornost k tématu, abychom se na něj soustředili a vyřešili si ho. Jenže dokud žijeme nevědomě, dlouho, opravdu dlouho, se jen vnitřně rozčilujeme, místo abychom na téma soustředili vědomou pozornost a začali ho řešit, hledali mentální vzorec, který se za ním skrývá.

Důsledky většiny našich myšlenek, kterými si vytváříme svoji budoucnost, těžko dohlédneme. Ale jsou situace, kdy výsledek svých myšlenek, jejich zhmotnění, uvidíme záhy. Třeba vaření jídla pro rodinu. Představte si, že vaříte nedělní oběd, máte dobrou náladu, nemáte žádný limit, kdy přesně musí být hotov, venku svítí slunce a vy si k tomu pouštíte oblíbenou muziku. Jde vám to od ruky, činnosti navazují a výsledek stojí za to. Mňam.

Teď si představte stejné vaření ve všední den večer, kdy přijdete po pracovním dni, víte, že na večeři máte málo času, že vám chybí strouhanka a že po večeři musíte udělat ještě další tři věci. Jste trochu v presu, věci vám vypadávají z ruky, děláte páté přes deváté, občas něco přismahnete nebo nedovaříte.

Svými myšlenkami jste celou situaci stvořili: mám málo času – večeře se stejně nestihla včas. Musím udělat další tři věci – večeře nedostala náležitou pozornost. Když voláte rodinu ke stolu, je z vás cítit napětí, to na atmosféře u večeře taky nepřidá. Slovy se to těžko popisuje, prostě si to jednou vyzkoušejte. Nebo to pozorujte den za dnem. V takové situaci večeři snad radši nevařit. Kdo by se chtěl krmit zhmotněným stresem.

Co s tím? Radovat se ze života. Myslet radostně. Žít radost. To se lehko řekne, že? Ale opravdu, radost je to nejlepší vodítko, které v životě máme. Vrátím se ke svému příkladu: pokud mám ve všední den večer málo času, je lepší nevařit, dát si v klidu studenou večeři a užít si ji. Někdy je k tomu ovšem potřeba vymanit se z představy, co všechno se musí. Ale to je taky jen myšlenka.

Čím víc něco prožíváme, tím víc to vytváříme. Emoce jsou palivem našich myšlenek. Nabíjejí je silou, která je pak zhmotňuje. Čeho se opravdu hodně bojíme, to si přitáhneme. Bojíte se psů? A jak to, že zrovna na vás vždycky vystartují? Bojíte se hodně, že práci na pohovoru nedostanete?

Teď ještě jinak: zkuste minutu na nic nemyslet. Jinými slovy nevytvářet žádnou budoucnost. Nejde to, co? Minuta je najedou strašně dlouhá doba. Naše západní mysl, zvyklá stále o něčem přemýšlet, se neumí zklidnit. Eckhart Tolle k tomu trefně poznamenává „jako psi rádi ohlodávají kosti, vaše mysl ráda řeší problémy. Proto luští křížovky a vyrábí atomové bomby.“ Naše mysl stále běží na plné obrátky, nejde zastavit.

Z tohoto pohledu jsou šťastné ty děti, které umí hledět do prázdna. Z okna, myšlenkami úplně mimo. Jen do školy se to moc nehodí. My dospělí se to pracně učíme. Klidnější povahy si dávají třeba dlouhou vanu. Tam nikdo nechodí, dělat se tam nic moc nedá, teplá voda a ideálně svíčky nás časem uchlácholí. Dynamičtější povahy chodí běhat. Ještě na prvním kilometru mysl šrotuje na plné obrátky, ale rytmický pohyb ji časem udolá. Pokud je to v přírodě, tím líp.

V ještě hlubší rovině to znají vytrvalostní sportovci, třeba maratonci. Když už je tělo pořádně vyčerpané, nejde mu pořádně myslet. Kouknout na hodinky, porovnat si čas s posledním během a vypočítat, kolik zbývá do konce, je skoro nadlidský úkol. Mysl je tak unavená, že nemyslí. V tu chvíli sportovec v podstatě medituje. Jen o tom neví. Proč si myslíte, že tolik lidí běhá?

Smyslem je dosáhnout aspoň na chvíli klidu mysli. Dostat se za myšlenky. V takovém stavu enormně relaxujeme. Všechny mentální programy přepnou do stand-by režimu. Necítíme neklid, napětí, stres, nervozitu. Tělo se povolí. Prostě jen jsme. A to je nejvíc. Být.

Astrologie jako cesta k sebepoznání

Moje cesta k meditování vedla přes astrologii. Meditování je neuchopitelné, iracionální. Při přechodu z mého původního života jsem potřebovala cestu duchovní, nicméně konkrétní, rozumovou, vypočitatelnou. Pusťte si, co mi astrologie dala.