Život je cesta. Má svůj začátek a konec. Cesta je cíl, jak dobře víme. Jaký jiný smysl by život měl? Jen tohle uvědomění nás odpoutává od touhy vlastnit, lpět, hromadit, poutat se. Což způsobuje ponejvíc jen frustraci. Říkají východní učení.
Budeme se té cestě věnovat. Prozkoumáme její aspekty. Abychom po ní kráčejí co nejpříměji. Aby nás naučila, co má. Abychom přinesli světu, na co jsme se narodili. A hlavně: aby nás to bavilo.
Program meditací:
1. Jak mne formoval prenatál. Naše dojmy z prenatálního období, samého začátku naší životní cesty, bývají pro nás a naše sebevědomí mimořádně formativní. Postoje rodičů, když se dozví, že čekají dítě. Těší se? Lekli se? Odmítli nás? Hodíme se jim? Vrátíme se tam.
2. Léčím zraněnou vlastnost. Na naší životní cestě potkáváme překážky, které nás učí. Učí nás to zásadní: kdo jsme. Jen díky nim si saháme na své vlastnosti, osobnostní charakteristiky a zjišťujeme, se kterými to umíme a které naopak nefungují, protože jsou zraněné. Ty poléčíme.
3. Zbavuji se emocionálního přetlaku. Emoce s námi umí pěkně zacvičit. Ovládají nás, ovlivňují nám náladu, odpojují nás od sebe, tedy od vnímání intuice. Když se jim nevěnujeme, propisují se nám do těla a způsobují neduhy. Ovládnout své emoce není cesta. Naučíme se je zdravě vypustit.
4. S důvěrou se odevzdávám vnitřnímu vedení. Jít po své cestě naprosto uvolnění a s důvěrou. Stále ke svému poslání. Na každé křižovatce intuitivně volit to nejlepší. Přijímat výzvy a následovat je. To je ideál. Ale pak nás ovládne ego, jsme ve stresu nebo tápeme, neužíváme si to a bloudíme. Napojíme se na své nitro.