Náš život by mohl vypadat, že je o vztazích, o práci, rodině, nebo taky o chození ven, jedení zmrzliny, hraní počítačových her… Ale není. Je o hledání pravého já. Co je to to pravé já? No, na to je složitá odpověď, protože to právě hledáme.
V životě hledáme sebe, své pravé já, abychom mohli žít sebe. Možná to zní lapidárně, ale tak jednoduché není. Protože my často žijeme nejenom sebe, ale taky představy těch, kdo nás v mládí formovali, takže nejčastěji rodičů, učitelů a nějakých dalších osobností.
Tak si třeba představte, že váš táta je lékař. Děda byl taky lékař a hodně ve své době dokázal. Vy máte talent na to, být rocková hvězda. Tušíte, kam mířím. Snadno se může klidně stát, že budete třetí generace lékařů ve vaší rodině.
Nebo jinak. Představte si, že vaše máma chtěla na vysokou. Na základce a na střední měla výsledky, bavilo ji to, sama se zajímala. Ale doba byla těžká, tak nastoupila do práce, aby začala co nejdřív vydělávat. Vy byste se rádi věnovali dřevořezbě, ale trčíte na vysoké. Au.
Život píše nejenom banální příběhy, jako tyto moje příklady. Mentální programy, které nás řídí, jsou často skrytější, subtilnější, ale hlavně nevědomé. Netušíme, že nežijeme sebe, ale plníme přání druhých, která jsme přijali za svoje. Schválně se teď na chvilku zamyslete, jestli na něco takového přijdete u sebe.
Žít cizí představy nás nedělá šťastné. Představujte si to se mnou. Dříme ve vás rocková hvězda. A jste doktor. I přes všechnu prestiž, jakou povolání lékaře přináší, to není cesta ke štěstí.
Protože dobře se cítíme, jen když žijeme sebe. Pak jsme sami se sebou v souladu, naplňujeme své vlastní představy. To je ta pravá seberealizace. Jsme spokojení a plní života. Radost je největší zdroj naší životní energie.
A vůbec, je to hrozně absurdní, nežít sebe, ne? Hlavně když nemáme nic jiného k dispozici než svůj vlastní život. A my to tak často děláme. Spousta z nás. Vy možná ne. I když, kdo ví…
Když si tohle všechno uvědomíme, máme najednou obrovskou motivaci pro sebepoznání. No, uznejte, kdo by nechtěl být spokojený a plný energie?
Teď nějaký návod, jak to hledání pravého já probíhá. No právě tím, že žijeme vztahy, chodíme do práce, máme rodiny a taky chodíme ven, jíme zmrzlinu a hrajeme počítačové hry. A jsme zpátky na začátku. Takže to nebylo špatně.
Jen je fajn si při tom všem našem každodenním žití nějak periferně uvědomovat, že něco nás baví víc a něco míň. Něco musíme a vůbec nás to nebaví. Tak proč to musíme? A proč nemám to, co bych chtěla? A vůbec, proč nejsem spokojená, jak bych si představovala?
Tím si začneme klást ty nejzákladnější životní otázky, které nás pak samy vedou dál. Otázky, jako: a co já? S kým je mi dobře? Co mne naplňuje? Kde jsou moje hranice? Otázky, které když uchopíme tím správným způsobem, se mohou stát skvělými nástroji sebepoznání.
Takže hledání sebe, ať už si to uvědomujeme nebo ne, je něco, co se neustále prolíná našimi životy. Skrz normální životní situace objevujeme, kdo jsme, jen někdo víc vědomě a někdo míň.
A tak je to v pořádku. Osud nás hlídá. Kdo žije sebe, nic řešit nemusí. Kdo se od sebe, od své životní cesty odchýlil, cítí se nespokojený, bez energie, vyhořelý. Protože nežije sebe. Pak se začne hledat. Za mne je to ta nejlepší životní investice. Do sebe.