Svůj život si vytváříme svými představami. Jakkoli to zní neuvěřitelně, je snadné si to představit. Když někam přijde celoživotní optimista, směje se a je otevřený všem možnostem, lidi ho budou mít rádi a snadno se s každým domluví. Když někam přijde škarohlíd, který na každý návrh namítne důvod, proč to nejde, brzy všechny přejde chuť s ním trávit svůj čas. Naprosto přirozeně. Podobné je to s lidmi, kteří věří, že všechno má nějaké řešení, nebo naopak s těmi, co jsou hluboce přesvědčení, že lidi jsou zlí…
Kde se to bere? Přece všichni chceme být šťastní, chceme, aby všechno mělo řešení a byli jsme co nejvíc spokojení. Proč to nejde? Představte si malého kluka. Jsou mu čtyři roky, chodí do školky a má psa, který je jeho největší parťák. A ten jeho pejsek mu jednoho dne umře. Klukovi se zboří svět. Jeho emoce jsou ještě nevyzrálé, jeho životní zkušenost je krátká, jeho svět je vlastně malý – doma, školka, kamarádi, hřiště, babi, děda, sousedství. Najednou taková rána v jeho malé bublině. Co udělá? Nějakou dobu brečí a pak svoji bolest vytěsní. Zdánlivě na ni zapomene. Zasune ji do nevědomí. Protože nemůže do konce života chodit po světě s vědomím, že prožil ztrátu blízké bytosti.
Jenže to má háček. Bolest nezmizí, ale řídí mu život. O to zrádněji, že mimo jeho kontrolu. Neví o tom. Takový kluk se třeba v dospělosti bude bát o své blízké. Bude si je poutat k tělu, bude mít nezdravě těsné vztahy a sám se v nich bude ztrácet. Nebo si ten dospělý kluk bude naopak držet lidi od těla. Preventivně. Jenže o tom neví. A bude si říkat: proč se mi nedaří seznámit? Proč mi nevydrží vztahy?
Nebo si představte malou holčičku. První třída, hrdá na nový penál, nadšená, co se dozví ve škole. Píše úkoly. Většinou je to v pohodě. Jenže občas je máma utahaná z práce, má toho za celý den hodně a místo, aby byla trpělivá, jí prostě ujedou nervy. Ty jsi snad úplně blbá nebo co! Ano, říkat by to určitě neměla, ale není robot a taky má své problémy. Tak nějak to na světě chodí, k životu patří hezké i to méně hezké. Jen hezké je to v pohádkách.
Co se stane? Pokud maminka větu zopakuje vícekrát, holčičce se nesmazatelně vryje do paměti. Ale choďte po světě s tím, že jste úplně blbá (nemehlo, líná, pořád na mobilu… dosaďte si sami). S tím nemůže souhlasit, to by znamenalo, že je špatná, a tak to necítí. Takže – šup s tím do nevědomí. Aby to zdánlivě zmizelo, ale ve skutečnosti ji to řídilo po zbytek života.
Jak taková holčička vyroste? Znalosti a inteligence budou téma. Může celoživotně něco číst, studovat, dovzdělávat se a pořád jí to bude málo, pořád to nebude přinášet kýžené uspokojení. Protože uvnitř cítí, že je úplně blbá, na tom jakékoliv studium nic nezmění. Její vnitřní pocit nemá se skutečnou realitou nic společného. Nevědomá potřeba je bezedná, zvenku se těžko uspokojí. A když, tak stejně ne trvale. Ani několik vystudovaných škol na tom nic nezmění. Ano, vyroste z ní chytrá a vzdělaná žena. Je jen otázka, jak bude spokojená.
Nebo se dospělá holčička s cizím hodnocením vnitřně smíří. Nevědomě ho přijme za své. Hrdost na první penál a nadšení, co se dozví ve škole, na tom nic nezmění. Když se jí někdo na něco zeptá, bude to vědět, ale nebude si jistá, tak bude raději mlčet. Bude vyzařovat, že prostě není chytrá. Až půjde na přijímačky na vysokou školu. Až půjde na svůj první pohovor. Nebude rozumět tomu proč. Vždyť se připravila, snažila. Časem to vzdá. Naskočila na svůj nevědomý program.
Ve skutečnosti to není až tak zlé. Ani tak černobílé. Situace líčím hodně emotivně, aby byly srozumitelné. Naše psychika něco vydrží, na podněty zvenčí nereaguje tak přecitlivěle. Každý den potkáme tolik různých vjemů…
Ale hodně traumatické události a často opakované odsudky se do nás nesmazatelně zapisují. Hlavně v mládí, kdy se naše osobnost teprve formuje. Naše psychika je v té době ještě hodně ryzí, syrová, nezanesená, životem neotlučená. Krom toho si na své útlé mládí, na prvních několik let života, většinou nevzpomínáme. Události z té doby jsou téměř všechny nevědomé. Když se nám něco stane v dospělosti, nemyslíme na to každý den, ale když si budeme chtít vzpomenout, tak si vzpomeneme. Můžeme s tím nějak pracovat.
Co s tím? Komu je dobře, ten nemá co řešit. Kdo se cítí mizerně, ví, kde začít. V sobě, v hlavě. Tam, kam se rozumem jen těžko dostaneme. Za myšlenkami. V hloubce našeho nevědomí. Vede tam spousta různých psychoterapeutických cest. Což je signál, že je to problém spousty lidí, na uklidněnou.
V okamžiku, kdy si uvědomíme, že si svůj život vytváříme sami svými představami, začne být naším největším zájmem stav naší mysli. Co říkáte?