Naše osobnost se skládá z mnoha různých částí. Někde v sobě máme hravost, intelekt, odpovědnost, spolupráci… Každý ve své vlastní verzi, protože každý jsme jedinečná, neopakovatelná bytost.
Tyto kamínky, ze kterých se skládá mozaika naší osobnosti, spolu mohou buď spolupracovat nebo si navzájem odporovat. Pokud v sobě budeme mít vnitřní rozpory, naše životní realita nám je odzrcadlí. Abychom je mohli uvidět a zpracovat. To je smyslem zrcadlení. Teorie jasná jak facka.
Dejme tomu, že budeme mít vnitřní konflikt mezi konzervativnější částí své osobnosti, která preferuje stabilitu a jistotu a mezi svobodomyslnější částí svého já, které je kreativní a zvídavé.
Pak budeme mít rádi své jisté, tak trochu předvídatelný život, vždycky se budeme těšit na situace, lidi a věci, které důvěrně známe a máme rádi. To je v pořádku. Ale nějaká jiná část naší osobnosti, potvora, si myslí, že tímto způsobem budeme stagnovat, nepoznáme nic nového. A vůbec, tak nějak ji to svazuje a limituje. Má pravdu.
Vnitřní rozpory se rády zrcadlí ve vztazích. My zastáváme jeden pól (svého vnitřního rozporu) a potkáme partnera, který zastává ten druhý pól (našeho vlastního vnitřního rozporu). Život nám pak přináší situace, kdy na sebe oba póly narážejí, abychom si uvědomili rozpor. Svůj vlastní.
Třeba tak, že si pro život vybereme svobodomyslného partnera. Fascinuje nás. Má to, po čem v hloubi duše toužíme. Tak trochu si dělá, co chce. Za všech okolností je svůj. Nekonečně hravý. Předem se s ním nejde na ničem domluvit. Když budeme žít hodně vědomě, vnímáme, že nás osvobozuje od naší vlastí rigidity a zkostnatělosti.
Jak to bude probíhat dál? Všechno to krásné, co nás na něm původně tak fascinovalo, mu budeme časem vyčítat. Protože tím naráží na naše konzervativní já. Ba, co víc, svoje vlastní konzervativní postoje můžeme o to víc posílit. Abychom tu svobodomyslnost nějak vykompenzovali. Místo, abychom udělali přesný opak a uvolnili se. Což je smyslem té situace.
A protože naše vnitřní vedení má smysl pro humor a taky proto, že pravého poznání dosahujeme tak, že poznáme jeden i druhý protipól, můžeme si příště vybrat partnera, který bude zastávat náš původní postoj. Bude nádherně konzervativní. Je to smysluplné. Toužíme po tom, co nám v předchozím vztahu chybělo.
Co se stane? Určitě si to sami umíte domyslet. Protože jsme si svůj vlastní vnitřní rozpor nevyřešili, jen si v daných diskusích a sporech prohodíme stanoviska. Abychom uviděli svůj vlastní vnitřní nesoulad a mohli si ho zpracovat. To je smyslem zrcadlení. Jak jsme si říkali na začátku.
Abychom si své vnitřní konflikty nemuseli odžívat v reálu, tedy v našem běžném, hmotném životě, můžeme si je zpracovat uvnitř, na duchovní rovině, která je předobrazem té hmotné. Uvnitř propojíme své konzervativní a svobodomyslné já, naučíme je spolupracovat.
To se nám nějak promítne do života. Třeba tak, že budeme chtít mít v životě své jisté a k tomu spoustu volného prostoru pro improvizaci. Nebo tak, že to důležité nám bude fungovat a zbytek necháme otevřený. Abychom se neminuli s vývojem.
Protože smyslem je pochopit. Jak se svého pochopení dobereme, je čistě na nás.