Porodit dítě je pro ženu životní mezník. Proč? Každá z nás umí určitě vyjmenovat spoustu důvodů. Já to teď ještě doplním o duchovní pohled. Každý obor se na mateřství dívá svojí optikou. Lidsky tomu říkáme štěstí, medicína za tím vidí hormony a duchověda… Duchověda?
Držet v náručí malé miminko je takové blaho. Znáte to. Všichni si ho chtějí pochovat. Voní mu vlásky. V očích má něco hlubokého. A ty úsměvy. Slova na to nestačí. Když se narodí miminko, je ještě hodně ve svých energiích, napojené na své nitro a skrz něj ještě dál, na samu podstatu vesmíru, přírody, univerzální vědomí, boha… Sami si dosaďte výraz, jaký Vám vyhovuje. Nebo to nechte plavat.
Maminka je se svým miminkem v prvním roce života propojená, jsou spolu tak naladění, že jsou prakticky jedno tělo a jedna duše. Proto může maminka zažívat pocity, které do té doby neznala. Proto, když je maminka v nepohodě, může být miminko nemocné. Proto, když se v pubertě osobnost dítěte odpojuje od osobnosti mámy, cítí maminka prázdnotu. Prázdné hnízdo.
Žena se porodem ve svém vnímání proklikne mnohem hlouběji, než do té doby zažila. Přes své dítě, se kterým je jedno tělo a jedna duše a které je samo ještě napojené na sebe. Žena se tak prostřednictvím svého dítěte spojí se svým nitrem, a ještě dál s univerzálním zdrojem, zdrojem života. V ten moment se ukáže, jak je na tom.
Žena na jednu stranu cítí blaho, které plyne z nitra. To blaho, které všichni hledáme. Přesně to, o kterém duchověda říká – musíš se mít ráda, musíš to cítit zevnitř. A tak to taky je. Jenže žena si své libé pocity spojí se svým dítětem. Nespojí si je se svým nitrem a pravděpodobně už vůbec ne s univerzálním zdrojem života.
Proto vnímá své dítě jako zdroj libosti a u něj ji taky hledá. Tím se ovšem odklání od sebe. Tím se může stát na svém dítěti závislá. Je to přirozená reakce, zkuste se porozhlédnout kolem. Jen, pokud chceme zažívat trvalé blaho, je dobré nezapomínat na sebe a vědět, že je to o nás. Pak nám nehrozí nenaplněnost a marnost prázdného hnízda. Své dítě klidně necháme vyletět a neškrtíme ho svojí připoutaností.
Na druhou stranu žena porodem dítěte najedou ucítí vše, čím se do té doby odkláněla od svého pravého já, od své pravé podstaty. Protože porodem dítěte a novou životní rolí přijde o většinu toho, s čím si do té doby spojovala svoji osobnost, na čem stavěla své kvality, co jí bylo zdrojem satisfakce. Ať to byla kariéra, nezávislost, mládí nebo krásná figura. Její ego, její falešné já strádá. Jako by najednou byla nahá. Zůstane jí jen její pravé já. A nová mateřská role.
Pokud byla žena do porodu sama sebou, o nic nepřichází. Pokud nevědomě převzala cizí hodnoty a modely chování, byla odpojená od sebe a vlastně ani moc nežila sama sebe, jen o tom nevěděla, může být porod poměrně šok. Medicína tomu bude říkat laktační psychóza nebo poporodní deprese, tak nějak.
Taková žena může porod uchopit jako výzvu a začít se měnit. Štěstí jejího miminka je dobrá motivace. Její miminko jí v tom bude pomáhat každou minutu svého života. Pouhou svojí přítomností. Nebo může žena od své lekce utéct do práce, k alkoholu, za kamarádkami. Taky řešení. Ale škoda.