Lidé, kteří jsou odpojení od sebe, od svého nitra, potřebují být lepší než druzí. Je to vnitřní nutkavá potřeba, která je motorem jejich úspěchu. Dává jim to silný vnitřní tah na branku. Intenzivní touhu, která je žene dopředu, ke světlým zítřkům.
Pár příkladů, ať nemluvím do větru: mít se dobře. Dělat na velkých projektech. Být krásná. Být přitažlivější než ostatní. Pěstovat největší okurky v okolí. Vědět, kde jsou v Praze ty nejlepší podniky. Umět nejlíp uvařit spaghetti carbonara. Mít nejsprávnější názor na sociálních sítích. Ale i: být větší chudák. V milionu různých verzí. I tím se lze odlišovat.
Neznám větší motor úspěchu. Ve všech těchto disciplínách. Můžete s tím být opravdu bohatí. Mít hodně poupravené tělo, a i ve vysokém věku vypadat mladě. Dobýt srdce mnoha žen/mužů. Ale: udělá vás to šťastnými? Na jak dlouho? A za dvacet, třicet, čtyřicet let? U hodně odpojených lidí to může vést k návykovému chování. Alkoholismu. Workoholismu. Závislosti na podpůrných látkách. Máte kolem sebe někoho, kdo si nechal udělat kérku? A zůstal u té jedné?
V první polovině života, kdy toho máme ještě hodně před sebou, a k tomu spoustu energie, se stačí klientů zeptat: a kdy budete mít dost? Peněz, tetování, plastických operací, kilometrů najetých na kole. Dosaďte si klidně něco svého, ať se do toho umíte vžít. Protože sky is the limit. Teď jsem sice nespokojená, ale potom, potom, až toho dosáhnu, to bude konečně dobrý. Nebude.
Navíc nás to odvádí od prožívání přítomnosti. Přítomnost je jen prostředek k dosažení satisfakce v budoucnosti. Sama o sobě není naplňující. Není to škoda? A když se takhle za něčím poženu roky? Budu je vnímat? A v krajním případě, pokud mám silnou vůli a dlouho to budu hrnout cestou ega, může přijít vyhoření. Zaplať pámbu za něj. Za to uvědomění. Za možnost něco změnit a svůj život si víc užít.
Ve druhé polovině života se klientů ptám: kdy naposledy jste byl/byla delší dobu šťastný/šťastná? Ale oni už to tuší. Protože jejich letadlo začíná jít na přistání, příležitostí zažít něco nového a zažít něco velkého ubývá. A hlavně: ubývá jim energie, psychické energie, myslím především vůli, i ta fyzická. Nejvyšší čas se zamyslet, přehodnotit, a ještě si to užít. Abychom předešli pocitům prázdnoty, až i ten nejsilnější tah na branku nebude mít co přinést. A kolem budou mladší.
Ve chvíli, kdy si to uvědomíme, je dobré se zastavit a hloubat dál. Co je asi hlubokou příčinou chuti být dobrá? Co mne tak žene dopředu? No přece strach, že nejsem dost dobrá. To obrovsky koncentrované úsilí je na něj odpověď. Záplata, chcete-li. Záplata proto, že přináší uspokojení, tedy nikoli naplněnost. Jinak by přeci dosažením vytýčeného cíle přišla spokojenost. Místo ní často, velmi často přijde chuť posunout laťku o kousek výš.
Krom toho, motivace egem a s ní související potřeba být lepší než druzí, přináší rivalitu. I když se máme rádi nebo chceme mít rádi. Ve vztazích. Ve firmách. Mezi státy. Myslím, že s přivřenýma očima by se to dalo dohledat už v Darwinově pojednání O původu druhů. Jak nám v tom je? Být trvale v konkurenčním boji. Navíc, z pohledu celku je to velké plýtvání energie. I když přináší výsledek.
Když jsem byla ještě kdysi dávno v korporaci, říkala jsem si: přece kdyby se tihle všichni lidé spojili a šli za vytýčeným cílem, tak by to krásně fungovalo, ne? Proč si každý jede svoji politiku a hraje svoje hry? Byla jsem tehdy ještě mladá. A taky jsem v té korporaci dlouho nevydržela.
Nebo mohu jít životem úplně jinou cestou. Mohu žít napojená na sebe, vnímat intuici, řídit se srdcem. Pak tvořím ze sebe. Co to znamená? Následuji svoji tvořivou sílu, nechám se unášet na její vlně. Neboli jsem ve flow. Přitom zvenku to může vypadat úplně stejně. Zásadní rozdíl je v záměru. Zda následuju ego nebo srdce. Výsledek tedy může být na pohled stejný, jen jeho energie je jiná. A to je zásadní.
Jak to bude vypadat? Mám se dobře. Ale nejdu proti sobě, abych se zaopatřila. Nepřežívám někde v práci jen pro peníze. Nebo pěstuju největší okurky v okolí a raduju se z toho. Moje radost ze mě na dálku září, lidi to cítí a ptají se, jak to dělám. Mám kérku, která mne vyjadřuje. Užívala jsem si, když jsem se pro ni rozhodovala. Souzní se mnou. Je to pro mne něco osobního. Ostatní o ní ví nebo taky ne. A ono je to jedno. Cítíte ten rozdíl? Jak jsem říkala, spočívá v energii. „Jen“ v energii. Ne. Právě v energii.
Když jsou lidé napojení na sebe, tvoří to, k čemu je jejich srdce volá, jak se teď v seberozvojových kruzích říká. Jsou spokojení, naplnění. Nepotřebují si honit triko tím, že budou lepší než druzí.
Být lepší než druzí, dostávat za to uznání, je veliký zdroj energie. Jen, jak jsem zmiňovala, je otázka jeho trvanlivosti. Na druhou stranu, být looser a stěžovat si na to, je také dobrý zdroj energie. Být oběť, chudák. Každý, kdo mne polituje, mne energeticky zadotuje. Schválně si uvědomte, jak se cítíte, když někdo dlouze a dramaticky vypráví o svých úspěších? Nebo když si dlouze stěžuje? Zkuste to pozorovat.
Když jdeme cestou srdce, nepotřebujeme energetickou dotaci zvenku. Máme dost své vlastní energie. Dělat to, co nás baví, totiž nabíjí. Zapomeneme na čas. Na jídlo. Taky to pozorujte. Radost je mimořádně podceňovaným zdrojem energie.
Takže, když jsme spokojení, nemusíme být nejlepší. To může vypadat jako prohra, ale je to naopak. Dělá nás to svobodnými. Opravdu svobodnými. Můžeme opustit, co jsme začali, ale ukázalo se to jako slepá cesta. Nemusíme se honit pro peníze. Můžeme mít vrásky, a tím pádem mimiku, když se smějeme. Můžeme dělat chyby. A je nám z duše jedno, co si myslí druzí.
Žít sebe, svůj potenciál, to na co jsme se narodili, není hned. Často k tomu vede cesta, delší nebo kratší. Cesta sebepoznání. Ale ta cesta je objevná a naplňující. Stojí za to.