Často bychom si svůj život představovali jinak. Mít jiné rodiče, jiného partnera, jiné tělo, jinou práci, jiné peníze, jinou vládu, jiné vlastnosti. K tomu všemu a spoustě dalšího máme často větší či menší výhrady.
Když něco odsuzujeme nebo odmítáme, tak se od toho oddělujeme. Nemůžeme si to naplno užít. Nemůžeme to používat pro svůj život. Být v odporu je obrovské plýtvání energie.
Navíc, dokonalost neexistuje. Všechno má své hezké, ale i stinné stránky. My si často všímáme víc těch stinných. To je škoda. Pak se může stát, že náš život vyznívá šedě a negativně. Přitom takový vůbec není.
To nejvíc, co toužíme přijmout, jsme my sami. Umět si říct: přijímám se taková, jaké jsem. A necítit u toho ani stín pochybnosti. Pak neblokujeme sami sebe. Žijeme své talenty a svoji opravdovost. To, na co jsme se narodili. Sebe.
Program meditací:
1. Přijímám svůj osud. Život není spravedlivý. Protože jsme každý jiný. Každý se rodíme přesně do těch podmínek, které potřebujeme pro svůj vývoj. To dobré často přijímáme automaticky nebo si ho vůbec neuvědomujeme. To je velká škoda. Zvědomíme si to a oceníme.
2. Záměr mé duše. Podíváme se na samý začátek naší životní cesty. S jakým záměrem jsme se narodili? Co se máme naučit, co u sebe máme rozvinout, jaké lidi potkávat? Podíváme se, abychom to přijali, jak to je. Tedy nebyli v odporu nebo neunikali.
3. Nevědomá příčina dění. Když se nám některé situace opakují stále dokola, postupně chápeme, že důvody neleží vně, u druhých lidí a vnějších okolností, ale přiznáváme si, že nějak souvisí s námi. Naučíme se odhalit hlubokou a skutečnou příčinu událostí a dění.
4. Odpouštím sama sobě. Všichni se pořád učíme. Jak? Chybami. Ty si potom tak často vyčítáme. Přitom jsou nedílnou součástí našeho života. Odpustíme sami sobě. Že jsme to v danou chvíli jinak neuměli, že jsme selhali. Je to velké vysvobození.